První pokusy o hodnocení pracovníků se na fakultě objevily za děkanky Friedové. Již tehdy byl vypracován první model „kariérního a atestačního řádu“, který v letech 2016–17 prošel diskusemi jak v hlavních akademických orgánech, tak v širokém celofakultním fóru. Děkanka ovšem tento návrh už nestihla uvést v život. O několik let později se nicméně stal jedním z důležitých zdrojů inspirace pro rektorátní návrh, který je dnes zakotven v Opatření rektora 28/2021.
Návrh děkanky Friedové byl mnohem jednodušší. Měl za cíl zejména jasně rozlišit mezi drtivou většinou akademiků standardně fungujících a velmi malou skupinou pracovníků v nějakém ohledu problematických, přičemž měl umožnit s těmi druhými rozvázat pracovní poměr. Proto se hodnocení mělo týkat pouze pracovníků se smlouvou na dobu neurčitou, s nimiž by jinak rozvázání pracovního poměru bylo obtížné. Rektorátní návrh celou koncepci výrazně posunul a zdůraznil pozitivní a motivační rozměr kariérního růstu každého pracovníka, včetně jeho odměňování.
Naše fakulta si jednoduché „pilotní hodnocení“ vyzkoušela již za děkana Pullmanna v roce 2021 (organizoval ho doc. Radek Skarnitzl). Děkanka Lehečková na tento pokus v řadě bodů navázala, ale zároveň se rozhodla hodnocení uchopit výrazně komplexněji. Svůj návrh kariérního řádu a hodnocení (na němž se kromě ní podíleli zejména Radek Chlup a Daniel Berounský) předložila fakultním orgánům a akademické obci k diskusi v dubnu 2022. K návrhu se sešlo množství připomínek, které vedení z velké části zohlednilo (viz připomínky a jejich vypořádání).
Zatímco většina připomínek se týkala dílčích bodů, některé zpochybňovaly i základní principy celého hodnocení. Často také vyjadřovaly obavu, že hodnocení nijak reálně nezlepší již tak nesnadnou pozici akademiků naší fakulty. Ti totiž trpí stále větším nárůstem byrokracie a tlakem na výkon a to za doprovodu ostudně nízkých platů. Vedení fakulty samozřejmě bere vážně i takovouto zásadní kritiku a je si vědomo toho, že systémy hodnocení mají i své stinné stránky a mohou univerzitní prostředí pokřivit. Těmto nežádoucím dopadům se ovšem nelze vyhnout odmítnutím celosvětově se šířící kultury hodnocení, jíž už podléíháme tak jako tak (fakulta sama hodnocena univerzitou, ministerstvem či grantovými agenturami). Řešením je spíše opatrné přijetí této kultury, které nám umožní rozumně rozvíjet její světlé stránky a minimalizovat stránky temné.
V našem modelu hodnocení se proto například vyhýbáme jednostranné redukci akademické činnosti na kvantifikovatelné a ekonomicky výhodné cíle a chceme ji postihnout v celé její komplexnosti. Tomu má pomoci i množství textových komentářových polí v sebehodnoticích formulářích, které akademikům dávají možnost do hodnocení promítat i své vlastní akademické hodnoty, a tím se bránit případné reduktivnosti systému a přispívat k jeho vývoji. Riziku vytváření přehnaného výkonnostního tlaku čelíme pro změnu tím, že hodnocení není nastaveno soupeřivě, nýbrž stanovuje jasný strop, který není nutné překonávat. Za posledních pět let například posuzujeme pouze pět publikací, přičemž akademik může obstát i s ještě menším počtem (za předpokladu, že bude počet vyvážen kvalitou). Netlačíme tedy na to, aby spolu akademici soupeřili v tom, kdo bude mít kvalitních publikací víc. Rozvolnění tlaku pomáhá i pětiletá periodicita hodnocení, která každému umožňuje střídat období větší tvůrčí aktivity s obdobími většího klidu. V tomto je náš systém vstřícnější než některé jiné, které pracovníky hodnotí každoročně.